Blok

by - května 22, 2017


Šeptajícím lesem čas proudí pomaleji, hledá správný směr, jen aby jej v následující sekundě mísící se chladný vír emocí temné jeskyně převrátil o sto osmdesát stupňů. Horké sluneční doteky teskně zkoumají mou tvář, marně protahují své paže skrz náruče pánů lesa, nemají šanci. Zde přebírají vládu stromy lemované pomněnkami. Procházím klikatou pěšinou s hlavou přetékající myšlenkami, jež poletují mozkovými závity bez jediného pozastavení, jako by snad ani nepotřebovaly pauzu k odpočinku. Snahu o jejich utřídění jsem již dávno vzdala a fakt, že mi neustálé přemýšlení a neschopnost "vypnout"  znemožňuje harmonický spánek, jednoduše ignoruji. Všechno je o zvyku. Nádech, výdech, fungují mé plíce správně? Snad uspěchanost dní zapříčiňuje naši slepotu, vnímáme věci kolem sebe? Zastavím se, do plic nasaji čerstvý vzduch s něžným nádechem jehličnanů, za naslouchání ptačím ódám pozoruji krásy okolí. Možná právě tento okamžik vyvolal potřebu konečně vyjádřit veškeré pocity. Možná tehdy jsem si uvědomila, že mám všeho dost.

Mým problémem byl odjakživa nedostatek sebevědomí či sebedůvěry, tendence podceňování svých schopností je v mém případě na denním pořádku, není tedy divu, že si den co den pokládám jednu zásadní otázku. Má to, čím se zabývám, opravdu nějaký smysl? Vím, zní to pošetile, avšak povězte, nepohltí vás jednou za čas určitý stav mysli, jakási hloupá beznaděj, kdy nevíte kudy kam, nejste spokojeni sami se sebou a každý výtvor, nápad, každičká myšlenka najednou není dostačující? Soustředěnost mizí, střídá ji absolutní prázdno. Prázdno, které uzamyká bytost do nepropustné bubliny neschopnosti cokoli sepsat, prázdno, jež nutí k přehnané sebekritice, prázdno dávající člověku pocit selhání. A není právě selhání nás samotných to, čeho se bojíme?

V podstatě nezáleží na tom, čemu věnujete svůj volný čas, ať už hře na hudební nástroj, malování, zpěvu, sportu jakéhokoli druhu, četbě či psaní, každý máme určitou zálibu činící nás šťastnými, když ale začne v našem planoucím nitru klíčit pochybnost, která postupem přeroste v rozměrný blok, východisko hledáme marně. Blok, právě ten mne sužuje posledních pár měsíců. Přestože jsem původně doufala, že odezní tak snadno, jako přišel, nicnedělání prohloubení mého problému ještě více napomohlo. A tak si připadám naprosto k ničemu. 


Čas v kombinaci se školou bývá neúprosnou zbraní, za pochodu nesvedu odtrhnout pozornost od nesnadných povinností, úkoly zhmotněné v temných stínech na mne křičí, křičí ze všech stran, dožadují se splnění, padají na má ramena, zadupávají veškerá přání, věnovat svůj životem vymezený časový úsek srdce naplňujícím činnostem, hluboko pod zem příliš často, až přetvoří i zbývající vášně v další hrstku povinností. Uhasínají oheň snů, probouzejí chladný tok úvah, jenž nelze setřást, zahodit ani zničit a který našeptává jediné - nemáš na to, vzdej se. NEJSI DOST DOBRÁ.

Nastalo období zoufalství. Smysl díla, jemuž jsem kdysi zaprodala duši, mi najednou připadal cizí, vzdálený jako vesmírná tělesa a nutkání srovnávat sebe s ostatními pisateli evokovalo jen útrapy. V danou chvíli si neuvědomujete výjimečnost každého z nás, vichřice pochybností strhává plakáty mimořádnosti vlastní osobnosti krvavými drápy, dokud nezbudou jen šrámy plné pochybností. A tak čtete články jiných, posuzujete, píšete řádek za řádkem a vinou přílišného perfekcionismu a nespokojenosti jeden po druhém spatří pouze dno odpadkového koše. Bolestivá slova trhají kůži, aby se vryla do morku kostí co nejhlouběji. Slyšíte je? Jak nahlodávají sebevědomí? Vždycky tam byla skryta a vždy budou, nikdy úplně nevymizí, avšak závisí na nás, zdali zůstaneme otroky svých vlastních myšlenek, nebo je pevně uchopíme do holých rukou a správně jich využijeme.

Spousta mladých lidí (včetně mě) neregistruje základní pravidlo. Každá bytost chodící po planetě Zemi je vskrytu úžasná, krásná a jedinečná, nehledě na názory zlých jazyků vyhledávajících konflikt. Častokrát v sobě zabíjíme potenciál, neboť posuzujeme schopnosti své dle schopností druhých, následně vyvodíme závěry méněcennosti a zahodíme snažení. Nejednou jsem chtěla přestat publikovat, konec symbolizoval jednoduché řešení potemnělých nucení do tvorby recenzí, práce ostatních mne demotivovala (já vím, já vím, nehorázná hloupost). Poté nastal zlom, jiskra čisté esence uvědomění si, proč čtu, proč píšu, proč vedu blog - protože není žádné jiné činnosti, která by dokázala naplnit můj pohár radosti a zároveň do něj přinést tolik skvělých příležitostí. Přece se nevzdám kvůli nedostatku času, chvilkové krizi a demotivaci.

Co se tu celou dobu vůbec snažím říct? Nevzdávejte se snů, klidně létejte v oblacích, jděte za svým vytouženým cílem. Není vyloučeno, že narazíte na vysokou překážku nebo na člověka, jenž hází klacky pod nohy, nic a nikdo však neztělesňuje důvod k náhlé kapitulaci, a tak za každých okolností zůstaňte sami sebou, právě v tom tkví největší síla. Až se bude dno jednoho dne zdát příliš blízko na dosah, vraťte se o pár kroků nazpět, zjistíte význam svého konání a důvod, proč v něm pokračovat. 








You May Also Like

10 milých komentářů

  1. Opět je to to nejdokonalejší co jsem kdy četl. Máš pravdu každý máme sny tak proč si je nesplnit. Děkuji za hezkej článek

    OdpovědětVymazat
  2. Myslím, že toto zažil každý. Pocit, že jste k ničemu, nikdo vás nemá rád, jste na vše sami. Krásně jsi ale v závěru vystihla, že každý je výjimečný a unikátní. Věřím, že teď už se ti bude jen dařit! <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážím si tvých slov, vykouzlila mi úsměv na tváři. Mnohokrát ti za ně děkuji! ♥

      Vymazat
  3. Mám poslední dobou pocit, že všechno kolem mě se děje aby mi to nějak znepříjemnío život. Stres v práci, nekonečná soudní jednání, které nikam nevedou a nakonec můj zdravotní stav. Kolikrát se mi ani nechce vstát a říkám si já už nemůžu, končím. A pak si vzpomenu na to dobré co mě potkalo a najednou mám chuť pro koho a co žít. A pak je potřeba takových lidí jako jsi ty, aby napsalo tenhle článek a já si mohla říct: Jo! Má pravdu! Vždyť já žiji krásný život s lidma které miluji a dělám co mě baví. Proč se stresovat? Díky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně vím, jak se cítíš! Nejhorší však je, že vše souvisí se vším, naše psychické rozpoložení má přímý vliv i na fyzické zdraví. Do určité doby člověk svede fungovat bez zastavení, pak ale nastane zkrat - úplné vyčerpání. Jak říkáš, proč se stresovat? V životě existují důležitější věci než ty, jež kolikrát řešíme. Já děkuji tobě za tak nádherný komentář, díky lidem, jako jsi ty, vím, proč tohle všechno dělám. ♥

      Vymazat
  4. Oceňuji tvou otevřenou zpověď, ve které nezakrýváš pochybnosti o svém konání. Každý si tím někdy projde. Je inspirující, jak ses s tím dokázala vyrovnat a znovu se nadechnout.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohokrát Vám děkuji za komentář, vážím si toho! :)

      Vymazat
  5. Páni, holko kudrnatá, tohle je dokonalý článek! Moc se mi líbil a jeho čtení ve mně vyvolalo záplavu emocí, snad proto, že jsem se právě dneska odpoledne cítila přesně takhle. Prázdně, nesmyslně, beze smyslu. Takové stavy mívám taky často. Když mi nejde matika a najednou nedokážu ani porozumět němčině, protože jsem tak ponořená v sebelítosti, takže ve výsledku mám pocit, že jsem úplně k ničemu a je jedno, jak moc se snažím, protože to nikoho nezajímá. Občas něco dělám a vůbec mě to nenaplňuje. Občas nedělám nic a dokáže to kousek mé duše zaplnit. To záleží.

    Měj se krásně a děkuji za tenhle článek! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vlasti! Zcela mi docházejí slova a nemám ponětí, jak vyjádřit své díky, nicméně mohu s jistotou říci, že mne nic dlouho upřímně nezahřálo u srdce tak moc jako tvůj překrásný komentář. Článek dokonalý rozhodně není, ale, ach, děkuji! Naprosto jsi vystihla veškeré mé emoce, pocity, stavy a matika? Myslím, že bychom si my dvě mohly povídat sakra dlouho. Vážím si tě, opravdu.

      I ty se měj krásně, já děkuji za tenhle příval čirého štěstí! :)

      Vymazat

Vaše komentáře jsou pro mne největší odměnou. ♥

Copyright © Barbora Voříšková, 2015 - 2017

Vše, co naleznete na tomto blogu, podléhá autorským právům. Proto vás žádám, nekopírujte, nekraďte, nevydávejte cizí díla za své. Buďme k sobě féroví. Svět pak bude zase o kousek lepším místem.