Ano, já vím, soupisy pocitů z letošního Světa knihy aktuálně kolují internetovými říčkami rychlostí blesku a kam člověku padne zrak, vidí knižní nadšence vášnivě debatovat o svých žhavých úlovcích či o blogerských srazech nabitých přátelskou atmosférou. Já sama letos výpravu na každoroční knižní svátek prvotně vůbec nezamýšlela, dokud mi v emailové schránce nepřistála pozvánka od Luciy Švorcové z Presca, jedné z nejmilejších osob, jaké jsem kdy poznala. A tak jsem se zcela spontánně vydala vlakem na veletrh již potřetí, tentokrát s Michalem po boku.

Víte, nezáleží na tom, kolik knih nakoupíte, v jak nesnesitelném vedru vláčíte tašky plné radostí nebo na množství navštívených akcí, důležitý je pocit, jenž proudí žilami jako adrenalin každému milovníku knih, při zkoumání nejzazších koutů plných papírových pokladů. A také ten pocit, kterým se opíjíte na konci dne s vědomím, že je vše tak, jak má být. S odstupem času pohlížíte na věci jinak, dost možná o poznání dospěleji, a tak pro mne tentokrát veletrh nezpodobňoval pouhou příležitost vyčerpat již beztak chabé úspory, ale šanci užít si skvělou atmosféru, nikam nespěchat.

¨
Jakmile jsme si vyzvedli vstupenky a přežili bez úhony úsečné štěkání na všechno a na všechny jedné agresivní, zřejmě nedočkavé ženštiny, směřovaly naše kroky do levého křídla a jestliže nás někdo skrytě pozoroval, musel být při našem pátém zahřívacím kolečku kolem stánků mírně znepokojen. Pět obkroužení, tak dlouho trvalo, než Zrzavej dotáhl Kudrnatou k vytyčenému cíli. (já jsem totiž příšerná stydlivka, aby bylo jasno) Má nervozita snad prolomila hranice veškerých měřítek a nemít svého společníka, běhala bych kolem paláce ještě v neděli, setkání však proběhlo tak přirozeně, mile a příjemně, až absolutně zbořilo pečlivě vystavěnou zeď strachu do poslední cihly. Lucia si s námi krásně popovídala nejen o knihách, předala nám nádherné dárečky a ukázala nejnovější tituly, ale především svým chováním potvrdila přetrvávající existenci hodných duší, jichž si je nutno vážit.

Krom pošetilého poletování z místa na místo, listování mezi stranami či pečlivého studování novinek bylo snad největším lákadlem piknikování pod korunami stromů, jelikož, buďme k sobě upřímní, všudypřítomné nedýchatelno je již léta nedílnou součástí knižního mraveniště. Skutečně jsem litovala jak nakladatelů uvnitř veškerého dění, kteří museli mít všeho plné zuby plné ruce práce, tak i znuděných výrazů žáků základních škol pod drilem třídních učitelek. Soucítím s vámi.

Každopádně my jsme si veletrh náležitě užili, nahráli audioknihu, koupili knížky, odpočinuli si v trávě s Magickým průvodcem světem pod pahorkem a Voláním netvora, nabrali zkušenosti a co víc, Lucia mi svou pozitivní náladou vdechla novou chuť opět psát, zlepšovat se, pracovat na sobě. Protože co je víc, když víte, že má vaše práce smysl? Letošní ročník mi přinesl mnoho, hřejivý pocit v srdci na prvním místě. A jaký byl váš Svět knihy?